Kdy jste s fotbalem začínal?

Začínal jsem jako žáček základní školy zhruba v páté třídě. Nejprve jsem kopal do balónu za gymplem. S rodinou jsme bydleli přímo na gymnáziu místo jedné třídy, protože můj táta byl profesorem, takže jsem to měl na hřiště blízko. V dřívějších dobách za gymplem žáčci také trénovali.

Vzpomenete si, kdo byl váš první trenér?

Nevzpomenu si na svého prvního trenéra, ale vzpomenu si hlavně na pana trenéra Vaverku, který mě trénoval v dorostu. Snažil se nás toho hodně naučit, byl to dobrý trenér.

Jaký byl váš největší týmový úspěch v dresu Velkého Meziříčí?

Určitě postup do krajského přeboru a následná jedna sezóna v něm. Já jsem před postupem hrával hlavně za béčko, hrával jsem pravého beka, poté jsem naskočil do áčka, které vedl právě trenér Vaverka, moc jsem toho však neodkopal, pak jsem zase přešel do béčka, nikdy jsem nebyl nějaká hvězda.

Jak na tu sezónu v krajském přeboru vzpomínáte?

Abych pravdu řekl, tak ne moc dobře, bylo nás málo na dva týmy, většinou se vždy ta sestava musela nějak lepit a tím pádem jsme nemohli podávat dobré výkony a po zásluze jsme spadli.

Po skončení hráčské činnosti jste se vrhl do trénování. Jaký první tým jste trénoval?

Začínal jsem od žáčků, v té době začal hrát i syn Luboš, takže to byl jeden z důvodů, proč jsem šel trénovat. Potom postupně jsem se dostal až na pozici hlavního trenéra áčka, když se hrála I.A třída.

V roce 1986 jste byl jako trenér u vítězné jízdy Krajským pohárem Jihomoravského kraje. Jak vzpomínáte na toto zápolení? Jak jste prožíval finálový dvojzápas s MEZ Brumov?

To bylo něco, na to vzpomínám hrozně rád. My jsme první zápas hráli v Brumově a prohráli jsme 2:1. Pak se hrála doma odveta, kterou jsme vyhráli 2:0. To byla ohromná radost. Po zápase jsme dělali vlastně i hostinu pro hráče z Brumova, to bylo taky hezké.

Po vítězství ve finále poháru jste dostali možnost zahrát si celostátní pohár. Soupeřem se stala Modeta Jihlava a zápas došel až do penalt, které se rozhodly až v 17. sérii. Bohužel, šťastnějšími byli hráči Jihlavy. Co se Vám z toho zápasu vybavuje? Ten penaltový rozstřel musel být nervy drásající, že?

To byl zápas se vším všudy. Vedli jsme 1:0, Jihlava dorovnala. Poté jsme vstřelili gól na 2:1 a Jihlava zase vyrovnala a tento výsledek se držel až do konce utkání. Pak se kopaly penalty. A to bylo něco, bylo tady spousta lidí, myslím si, že tak dlouhý penaltový rozstřel tady nikdy jindy nebyl. Penalty jsme v tréninku vždy nacvičovaly, ale bohužel, štěstí při nás nestálo a Jihlava nám vzala následný postup, kdy byla možnost, že bychom mohli dostat ligový mančaft.

Později jste byl také předseda klubu. Jaké největší výzvy jste musel řešit?

Museli jsem řešit zejména úpravu hřiště. Jednalo se hlavně o zatravnění pískové plochy. Tráva byla tehdy už opravdu potřeba. Pamatuji si, že se na Tržiště dovezlo 110 tater hlíny. Ta hlína se ale musela pořádně přebrat. Pozvali jsme sem také jednoho trávníkáře z Brna, který nás za navezení hlíny pochválil, ovšem asi půlka z těch 110 tater se musela zase odvézt, protože některá hlína byla nekvalitní. Hlína se musela pořádně přebrat pomocí pásu. Pořádaly se na to i brigády, podíleli se na nich hráči, fanoušci a činovníci klubu.

Co byste popřál klubu do dalších let jeho existence?

Já bych mu přál, aby se klub udržel co nejdéle ve třetí lize. Samozřejmě, kdyby na to klub měl, jak finančně či sportovně, zázemím, tak proč nezkusit jít ještě o jednu soutěž výš.