Kdy a kde jste s fotbalem začínal?

Začínal jsem tady ve Velkém Meziříčí v roce 1975. Byl jsem vybraný do přípravky, kde mě trénoval můj první trenér pan Kopecký.

Vzpomenete si, který člověk vás nejvíce fotbalově ovlivnil?

V první fázi určitě můj otec, který mě k fotbalu přivedl a nějaký čas mě trénoval. Celkově mě k fotbalu formovalo mé okolí, které bylo fotbalový, furt jsme venku s kamarády hráli fotbal někde na plácku.

Vy jste trénoval všechny kategorie ve Velkém Meziříčí. Jak jste se ale vlastně dostal k trénování?

Začalo to tak, že mě oslovil můj otec. Kluci se dostali na mezinárodní turnaj do Marseille. Tam jsem se začal trénování věnovat, byla to tehdy mladší přípravka, měl jsem tam oba své syny. Po návratu z Francie se otec rozhodl s trénováním skončit a tak jsem u týmu zůstal. Udělala se velmi dobrá partie. Já jsem vlastně neustále postupoval s ročníky 1988 až 1992. Tyhle čtyři ročníky jsem v podstatě dovedl až do chlapů.

Která kategorie v mládeži vás nejvíce bavila trénovat?

Nejvíce mě bavilo trénování ročníků 1991 a 1992, když jsme se staršími žáky postoupili do divize, to tehdy byla druhá liga, nad tou už byla jen první liga. Ještě se mi povedlo postoupit právě s ročníky 1988 a 1989 do dorostenecké divize. Tyhle čtyři ročníky jsou pro mě prostě srdcové.

Jaké pro vás byly začátky na lavičce prvního týmu? Býval jste nervózní?

Já jsem prvně odmítl dvě nabídky k trénování prvního týmu. Věděl jsem totiž, že na to zatím nemám. Snažil jsem trenérský vzdělávat, udělal jsem si trenérskou A licenci, při které jsem se seznámil s Tomášem Maruškou. Tenkrát jsem to s ním probíral a dohodli jsme se, že to zkusíme spolu dát dohromady a převzali jsme první tým Velkého Meziříčí. Dost mi v začátcích pomohl, měl jsem v podstatě zkušenosti jen z mládežnického fotbalu.

Vy jste ze začátku svého angažmá musel první tým zachraňovat v divizi. Napadlo vás tehdy, že ve Velkém Meziříčí se bude hrát v budoucnu třetí liga?

Když jsem nastoupil do prvního týmu, tak osa týmu se mi rozpadla, odešli čtyři hráči ze základní sestavy, což bylo pro mě moc. Hned jsem posunul kluky z dorostu, kteří vycházeli, byl to právě ročník 1989. Ale jen s nimi se to hrát nedalo, kádr jsme museli kvalitně doplnit.

Na třetí ligu jsem nepomýšlel ani náhodou. Já jsem měl opravdu obavu, abychom z té divize nespadli. Diváci tady na divizi dlouho čekali. Naštěstí jsme udělali skvělou partii kluků, kádr se dobře doplnil a mančaft šel sportovně nahoru a zastavil se až ve třetí lize.

Za vašeho působení do klubu přišla řada hráčů, kteří měli ligové zkušenosti. Jak těžké bylo takové hráče do divizního či třetiligového klubu přivézt?

Velkým dílem bylo to, že byla velmi dobrá spolupráce mezi Velkým Meziříčí a Jihlavou. Do Jihlavy jsme dávali šikovné kluky, kteří pokud to vydrželi, měli možnost se dostat do profesionálního fotbalu nebo se pak vrátit do Velkého Meziříčí. Když jsem začínal v první sezóně, kdy se tým zachraňoval v divizi, bylo jasné, že to nemůžeme uhrát jenom s vlastními odchovanci. Po dohodě s předsedou Ostrým jsme oslovili Jihlavu, která nám nabídla Pavla Simra a Radka Görnera. Byli to opravdu profíci a velmi dobří fotbalisté. Pavel Simr zde prožil nejdelší část své kariéry, nastřílel zde velké množství gólů. Pak přišel Jan Šimáček, který je zde dodnes. Dále přišel Robin Demeter, který nám také velmi zkvalitnil naši hru. Nechtěli jsme ale tímto zavřít cestu mladým klukům z Velkého Meziříčí, ale jsem si vědom toho, že pro ně bylo mnohem těžší se do kádru dostat. Bylo to jen o tom, jak se kdo chce prosadit nebo naopak nechce.

Jaký je váš největší zážitek na lavičce prvního týmu?

Možná to bude znít zvláštně, ale já považuju za největší úspěch ten, že lidé začali na fotbale ve Velkém Meziříčí fandit. Dřív mě přišlo, že tady byla samá kritika, furt se hledaly nějaké chyby. Je to prostě sport, hold se někdy daří a někdy nedaří.

Dokázal jste si představit druhou ligu ve Velkém Meziříčí? Mluvilo se o tom, že do klubu mohl přijít David Lafata. Prozradíte, jak moc daleko od pravdy to bylo?

To, že jsme měli vůbec šanci atakovat postup do druhé ligy, bylo dílo velkého štěstí a že se nám sešla skvělá partie hráčů. Já jsem zastánce toho, že když si někdo něco vybojuje, tak by si to pak měl zkusit. Nebylo to jen o Velkém Meziříčí. Ptali jsme se také na FAČR, zda by Velké Meziříčí splňovalo podmínky druholigových parametrů a zda bychom když tak mohli dostat aspoň na rok výjimku. Tým by se určitě musel velmi vhodně doplnit, protože rozdíl mezi třetí a druhou ligou je obrovský. Byli jsme ale na to připravený, s předsedou Petrem Ostrým jsme se bavili, že bychom do toho šli a že pro to uděláme maximum. No a s Davidem Lafatou, se kterým se znám přes Tomáše Marušku, jsme se bavili o jeho dalším působení ve fotbale po konci ve Spartě. Můžu prozradit, že skutečně byl David připravený přestoupit do Velkého Meziříčí, minimálně půl roku by tady ve druhé lize odehrál.

Také jste působil osm let jako místopředseda výboru klubu. Co se vám za tu dobu nejvíce povedlo?

Můj cíl byl vždycky takový, že jsem chtěl pro naše hráče co nejkvalitnější zázemí, které jím co nejvíce pomůže v jejich sportovním růstu. Jsem moc rád, že se nám podařilo zrekonstruovat Tržák. Ať už se jedná o zatravnění škváry, o vybudování umělého zavlažování, zrekonstruování tribuny, kabin a hospody či o vystavění malé umělé trávy místo budovy jatek. Velice důležitá také byla výměna umělé trávy a vybudování nového osvětlení na ulici Školní.

Co byste popřál klubu do dalších let jeho existence?

Klub může konkurovat mimo Vysočiny Jihlava naprosto všem týmům v Kraji Vysočina. Vždycky se klub hodnotí podle prvního týmu mužů. Áčko předvedlo za několik sezón ve třetí lize, že tady fotbal má určitou kvalitu. Přál bych si, aby se klub pečlivě staral o nové zázemí, dobře doplňoval kádr prvního týmu a také aby se dařilo mládeži, protože mládež je základ kvalitního klubu. Také si přeji, aby klub byl nadále atraktivní pro fanoušky a aby se prostě co nejvíce dařilo.