Jak se máte? Co nyní z fotbalového hlediska děláte?

Mám se fajn, nemám důvod si na něco stěžovat. No a co se týče fotbalu, tak maximálně pasivně v televizi, ale spíš jen občas a když už, tak raději zahraniční soutěže. Myslím, že jsem si toho "fotbalového" užil až moc, takže už bylo dávno načase se také věnovat něčemu jinému.

Vy jste před přestupem do Velkého Meziříčí působil v dresu věčného rivala z Třebíče. Jak jste se vlastně tehdy do Velkého Meziříčí dostal? Musel jste o nabídce hodně přemýšlet?

Jestli si dobře vzpomínám, tak můj přestup do Velkého Meziříčí měl na svědomí hlavně Kamil Krejčí. Myslím, že to byl on, koho tehdy napadlo, aby mne Velké Meziříčí oslovilo. Zavolal mi a pak bylo první osobní setkání v restauraci Hotelu Pod Zámkem s Kamilem Krejčím a Radkem Necidem. Pak proběhla druhá schůzka v pizzerii, tam už byl i Petr Ostrý. Na konci schůzky jsme si plácli, Meziříčí se dohodlo s Třebíčí a bylo hotovo. I když to tehdy bylo "z divize do 1.A", tak jsem o nabídce vlastně nepřemýšlel. Ve Velkém Meziříčí dobře věděli kam chtějí klub posunout a také získali další vynikající hráče. Vše proběhlo z mého pohledu velmi rychle a v pohodě.

Jak vzpomínáte na trenéry Romana Kukletu a Radovana Zemana?

Na oba trenéry vzpomínám samozřejmě jenom v dobrém. Romana Kukletu jsem poznal až ve Velkém Meziříčí a jsem opravdu moc rád, že jsem si s ním mohl zahrát a fotbalově se s ním setkat v jednom týmu. Byl v té době hrajícím trenérem a do čeho kopl, tak to tam spadlo. Fotbal nebyl tenkrát v té 1.A třídě nějak zásadně svázán taktikou, hrála tam spousta výborných hráčů, takže to bylo moc fajn.

S trenérem Zemanem jsem se znal už z Třebíče, kde mne trénoval. Měl jsem v tom dost výhodu, protože jsem věděl co mne a také spoluhráče čeká. Pan trenér Zeman měl obrovské charisma a autoritu. On prostě uměl ten tým vždycky postavit dobře.

Během dvou sezón jste s týmem dokázali postoupit z I. A třídy do divize. Od té doby se to nikomu dalšímu na Vysočině nepovedlo. Jak na to vzpomínáte?

Postup z 1.A třídy do Krajského přeboru byl prioritou klubu, takže to byl vlastně splněný úkol (úsměv).To, že se povedlo hned další rok postoupit do divize, byl spíš už bonus. S postupem do divize se hned v dalším roce nepočítalo, ale když to tak dopadlo, postavilo se k tomu celé vedení klubu čelem, což bylo super. To, že se podařilo během dvou sezón postoupit z 1.A třídy do divize, byla především zásluha všech, co v klubu fungovali a také hráli již před mým příchodem. Hráči jako Milan Salák, Karel Kružík, Laďa Němec, Franta Pokorný a mnoho dalších, které tady nezvládnu vyjmenovat, byli výborní fotbalisti a parťáci. No a my, co jsme přišli klub posílit, jsme tomu dali nějakou tu zkušenost z vyšších soutěží a později trošku taktiky. Byly to dvě super sezóny, na které se zapomenout nedá. Vyhrávalo se, postupovalo, takže byly i důvody slavit (úsměv).

Na Tržišti se tedy začala hrát během dvou let divize. Jak moc velký skok to pro mužstvo byl?

V první sezóně jsme v divizi skončili na desátém místě, což nebylo úplně špatné. Horší byl ale především ten začátek. Po pěti odehraných kolech jsme měli dva body, až v šestém kole přišla výhra. Dostávali jsme v prvních kolech dost branek. To souviselo s tím, že jsem z předchozích soutěží byli zvyklí jen útočit, moc nebránit a dost vyhrávat. Divize byla trošku o něčem jiném a za chyby, které jsme v nižších soutěžích stihli napravit, jsme byli v divizi ihned potrestáni. Muselo si to zkrátka sednout, zaměřili jsme se víc na taktiku a plnění obraných úkolu a už to bylo zase v pořádku. Skok to určitě byl, ale ten tým na to prostě měl, takže nějaké velké obavy jsem já osobně nevnímal.

Co se vám vybaví z pohárového zápasu proti Českým Budějovicím v roce 2008? Byl to pro Vás velký zážitek?

Co se mi vybaví? No, že jsme prohráli. Tento pohárový zápas svou atraktivitu měl, přece jenom se hrálo proti ligovému týmu. Výborný byl Benát, nastoupil taky útočník Ondrášek. Byl to zkrátka pohárový zápas a ty jsou o dost jiné než soutěžní zápasy. První poločas z naší strany tak špatný nebyl, ale ve druhém poločase se zkrátka projevila kvalita ligového týmu. Tenhle zápas byl vlastně takovou odměnou pro klub, fanoušky a nás hráče.

Jaký je Váš nejoblíbenější moment za 115. letou historii klubu ve Velkém Meziříčí?

Tak na to je těžké odpovědět. Omlouvám se, ale budu to nejoblíbenější brát z období, kdy jsem ve Velmezu hrál. Určitě to byly oba dva postupy. Dál třeba výhra nad divizním Žďárem v poháru 5:1. Společné hokejové klání při družbě s místními házenkáři. Nejoblíbenější mám ale zápas, kdy jsme dokázali ve Velkém Meziříčí porazit Třebíč 2:1. Sestřihy z toho zápasu byly tenkrát v televizi ve Sportu v regionech. Dával jsem gól z trestňáku na 1:1 a pak myslím Franta Pokorný dával gól hlavou po přihrávce Thea Gebre Selassieho na 2:1. Je to sice dost osobní nejoblíbenější moment, ale já jsem kdysi mému tátovi říkal (když jsem přestupoval z Třebíče z divize do Velmezu do 1.A třídy), že tu divizi jednou budeme ve Velmezu hrát a tu Třebíč porazíme. Tak jsem zkrátka rád, že jsem mu tehdy nekecal.

Co říkáte na současné působení klubu?

Myslím, že mi současné působení klubu nepřísluší nijak komentovat. Sleduji určitě výsledky, příchody a odchody hráčů, ale to je asi tak vše. Moc kluků, se kterými jsem hrával já, tam už nezůstalo. Určitě je fajn, že se ve Velmezu hraje MSFL, tu se mi bohužel nepoštěstilo si zahrát.

Co byste popřál klubu do dalších let jeho existence?

Hodně elánu a sil pro ty, co se starají o provoz klubu. Hodně zdraví všem hráčům, bez toho to nejde. Jinak samozřejmě klubu přeji hodně spokojených fanoušků, dobré hráče a trenéry a také stabilní a silné sponzory.