Typickým příkladem může být současný trenér třetiligových fotbalistů Velkého Meziříčí Jan Šimáček. Dnes čerstvý čtyřicátník, který si ve své bohaté kariéře zahrál také českou nejvyšší fotbalovou soutěž v dresu Slovácka.

A jak on vzpomíná na únorové dny roku 1998? „Jsou to určitě krásné vzpomínky. Vybavuji si, že jsme v tom týdnu, kdy hokejový turnaj probíhal, chodili do školy, ale všichni žili pouze tím turnajem,“ usmíval se.

Vzhledem k místu svého narození, byť se posléze tehdejší žák deváté třídy základní školy vrhl na fotbal, měl k nejrychlejšímu kolektivnímu sportu velice blízko. „Pocházel a bydlel jsem tehdy v Pardubicích, kde hokej měl a stále má velkou popularitu,“ připomněl.

Aby toho nebylo málo, tak východočeská metropole měla v českém týmu svá dvě želízka. Vedle legendy pardubického hokeje, tehdejšího asistenta trenéra Vladimíra Martince, také tehdy mladíčka Milana Hejduka, jenž právě v Japonsku odstartoval svoji hvězdnou kariéru.

To ostatně Šimáček mohl jen potvrdit. „Milan Hejduk byl tehdy překvapením v nominaci, ale pak potvrdil, že v ní byl naprosto oprávněně. Jelikož jsem ho měl velice rád, bylo pro mě sledování zápasů naší reprezentace o to zajímavější. Navíc Milan v průběhu turnaje v sestavě nahradil Čalouna, takže měl na naší zlaté medaili nezanedbatelný podíl,“ zmínil fotbalový trenér.

Jak už to před dvěma či třemi dekádami bývalo zvykem, také Šimáček se v mladším věku věnoval více sportům. „Právě hokej jsem vedle fotbalu řadil úplně nejvýš. Ale takhle to měla většina kluků. Samozřejmě jsem tak sledoval všechny zápasy Česka na naganských hrách, které si dodnes vybavuji,“ pousmál se.

Semifinálový duel proti favorizované Kanadě sledoval Šimáček poněkud netradičně. „Ten zápas se hrál v pátek ráno, takže byl normální školní den. Ale nikdo se neučil a společně s celou školou jsme ten zápas sledovali. Nedělní finále s Ruskem už potom doma a tak, jako v každém městě, i v Pardubicích pak během dne probíhaly oslavy nečekaného triumfu,“ popisoval.

První utkání extraligových Pardubic po olympijských hrách mělo slavnostní nádech. „Na tom utkání jsem samozřejmě nemohl chybět. Pamatuji si, jak se před jeho začátkem celá hala zhasla, rozsvícený zůstal jen příchod na led a do něj vjel Milan Hejduk,“ přiblížil.

A pokračoval. „Na úplně našlapaném stadionu, to byl ještě ten starý zimák, se spustil neuvěřitelný rachot, všichni křičeli a tleskali. S tímto mám vzpomínky hodně spojené a pokaždé, když se o Naganu hovoří, nebo je o něm něco v televizi, mám na těle okamžitě husí kůži,“ neskrýval.

Podle slov kouče fotbalistů Velkého Meziříčí budou čeští hokejisté současnosti i budoucnosti triumf z Nagana jen těžko překonávat. „To bude hodně obtížné. Jedině snad, že by třeba třicet let hokejisté z NHL na olympijské hry nejezdili a po takto dlouhé době by se zase všichni sjeli. To by pak bylo něco podobného, jako v Naganu, pak by se to dalo porovnávat,“ dodal Šimáček.

Zdroj textu: Tomáš Pohanka/Žďárský deník

Úvodní foto: Jaroslav Loskot